Pod tenhle žánr pro mě spadá hromada věcí, který by tam asi někdo jinej nezařadil. Jsou to hlavně hřejivý příběhy s přesahem do paměti, metaliteratury a až hravosti postmodernismu. Prostě ideálka pro chladný zimní večery. 🧦❄️
G. G. Marquéz: Sto roků samoty
Do sebe uzavřená kronika jedný rodiny na jihoamerickým maloměstě. Ten étos spjatej s konkrétním místem, který je vytržený z prostoru i času je prostě neskutečně kouzelnej. Jo, to je ta knížka ve který se všichni jmenujou stejně a je v tom trochu bordel. A taky má nejkrásnější literární postavu. Remedios. ❤️
Ruiz Zafón: Stín větru
Naprosto úžasnej příběh, kterej doporučuju všem. A kdo mě poslechne, ten neprohloupí. Miluju knihy o knihách. Že je hlavní protagonista malej kluk neznamená, že je to pro děti. Skvělý postavy. Lehkou rukou napsaný a nic napínavějšího sem asi nečetl. To tajemno je úplně nejvíc. A když to do sebe zapadne, tak ucítíte jenom strašnej vztek. A ten zahřeje nejvíc. 🔥
Umberto Eco: Tajemný plamen královny Loany
Pro mě možná nejlepší Ecův román. Hlavní hrdina po divný insomnii rekonstruuje svojí paměť pomocí kulturních vjemů z dosavadního života. Tyhle návraty k brakovkám z mládí nebo vyšší kultuře jsou trochu moje pleasure. Not guilty. A zase to rozuzlení. Neskutečně smutný, pro mě možná dost osobní. Bias. Některý vzpomínky maj zůstat jenom vzpomínkama. Realita nebejvá hezká. 💁🏻♂️
Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota
To sem za mě taky spadá. Příběh člověka, kterej vnímá realitu skrz literaturu, filosofii a chlast. A je vlastně spokojenej. Mám radši původní verzi, kdy už se neprobudí. Na šťastný konce moc nejsem. 📚🍷
Vytvořil provozní Honza Bulva ✍🏻